Vlažný větřík laškuje
po osení mladém,
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zavzněla hudba od kostela z rána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.
Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době,
tak si ji nyní domů vede k sobě,
švárnou ženku Hanu. – –
Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana, na marách
tělo vynášejí;
bílé družičky, planoucí svíce,
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!
Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla, jak by zalívána rosou,
uvadla, jak by podsečena kosou –
ubohá Marie!