Marie, Hana, dvě jmena milá,
Panny jak jarní růže květ:
Která by z obou milejší byla,
Nikdo nemůže rozumět.
Jest-li že jedna promluví k hochu,
Do ohně by jí k vůli šel;
Pakli se druhá usměje trochu –
Na první zas by zapomněl! –
Nastala půlnoc. Po nebi šíře
Sbor vysypal se hvězdiček,
Jako ovečky okolo pastýře,
A pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
Půlnoc po štědrém večeru:
Na mladém sněhu svěží stopu znáti
Ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
Ta druhá stojí podlé ní:
„Hano, Haníčko, zlaté srdíčko!
Jaké tam vidíš vidění?“
„„Ach vidím domek – jen ale v šeře –
Jako co Václav ostává –
Však již se jasní – ach, vidím dvéře,
Ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zelený temně,
Klobouk na stranu – znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne –
Můj milý bože! Václav sám!!““
Na nohy skočí, srdce jí bije,
Druhá přikleká vedlé ní:
„„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
Jaké ty vidíš vidění?““
„Ach vidím, vidím – je mlhy mnoho,
Všecko je mlhou zatmělé;
Červená světla blýskají z toho –
Zdá mi se býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými –
Však mi se rozednívá již: –
Jsou to družičky, a mezi nimi –
Pro boha! rakev – černý kříž!“