Marie, Hana, dvě jmena milá,
panny jak jarní růže květ;
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.
Jestliže jedna promluví k hochu,
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu –
na první zas by zapomněl! –
Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček,
jako ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.
Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po štědrém večeru;
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.
Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
„Hano, Haničko, zlaté srdíčko!
jaké tam vidíš vidění?“
„„Ach vidím domek – ale jen v šeře –
jako co Václav ostává –
však již se jasní – ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužská postava!
Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu – znám jej, znám,
na něm ta kytka, co dostal ode mne –
můj milý bože! Václav sám!!““
Na nohy skočí, srdce jí bije;
druhá přikleká vedle ní:
„„Zdař bůh, má milá, zlatá Marie!
jaké ty vidíš vidění?““
„Ach vidím, vidím – je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho –
zdá mi se býti v kostele.
Něco se černá mezi bílými –
však mi se rozednívá již:
jsou to družičky, a mezi nimi –
pro boha! rakev – černý kříž!“