Čí je to dítko? kam se tam ubírá,
když od severu věje led a sníh?
když na hřbitově půlnoc leží šírá?
co chce to dítko tuto na hrobích?
„Matko, matičko! jdu sem nyní k tobě,
děvečka tvá to – slyš opuštěnou:
tys pryč odešla, ležíš tuto v hrobě,
ó proč mi dáváš jinou matku – zlou?
Ta matka jiná zlořečí mi, hřímá,
a pryč vyhání, ven dcerušku tvou,
a můj tatíček, ten si mne nevšímá –
ach má matičko! zastaň ubohou!“ –
Plakalo dítko studené perličky,
perličky jemu očka stížily;
i sklonilo se na hrob své matičky,
a lůžko bílé sněhy přikryly.
I spalo dítko, spalo sen radostný:
u své matičky mní se viděti!
i slyší hlásek, její to milostný:
„Pojď, má děvečko, pojď v mé objetí!“
I spalo dítko, spalo sen tichounký,
aniž je jitro ze sna zvolalo:
i vykopán mu hrobeček nizounký,
tu kde si před tím bylo ustlalo.