U lavice dítě stálo,
Z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
Ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
Táta přijde z roboty:
A mně hasne u vaření
Pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! hle husar a kočárek –
Hrej si! – tu máš kohouta!“ –
Leč kohout, vůz i husárek
Bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku –
„I bodejž tě sršeň sám – !
Že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice,
Pojď, vem si ho zlostníka!“ –
A hle, tu kdos u světnice
Dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
Pod plachetkou osoba;
O berličce, hnáty křivé,
Hlas – vichřice podoba.
„„Dej sem dítě!““ – „Kriste pane!
Odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt ji neovane,
Ejhle tuť – Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
Matka hrůzou sotva dýše,
Dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží –
Běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
Blíž – a již je v zápětí.
Již ztahuje po něm ruku –
Matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
Klesá smvslů zbavena.
Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
Poledne zvon udeří;
Klika cvakla, dvéře letí –
Táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
K ňadrám dítě přimknuté:
Matku zkřísil ještě s těží,
A však dítě – zalknuté.