U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty,
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! hle husar a kočárek,
hrej si! tu máš kohouta!“ –
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku –
„I bodejž tě sršeň sám!
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!“ –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba,
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!
„„Dej sem dítě!““ – „Kriste pane!
odpusť hříchy hřísnici!“
Div že smrt ji neovane,
ejhle tuť – Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín;
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je zpět pohlíží –
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž – a již je v zápětí.
Již vztahuje po něm ruku –
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí –
táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku zkřísil ještě s těží,
avšak dítě – zalknuté.