A slyš! s hůry mezi buky, z kostelíčka s věží nízkou, rachotící slyšet zvuky hájem a sousední vískou;
a hle! zhůru k boží slávě běží s vísky zástup hojný, veský lid to bohabojný – a dnes velký pátek právě.
Jemně jarní větřík věje, větrem pak slyšeti pění: v kostele se zase pěje Krista pána umučení.
A tou strání ku potoku žena od lesa se blíží. Co zdržuje dnes ji v kroku? Ach, památka dne a roku
hořem kroky její tíží! Blíží, blíží se znenáhla, a již skály té dosáhla. A hle! co se jeví oku?
Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků, veliký čněl kámen v cestu – vchodem vršek otevřený,
kámen v cestu postavený, kámen i ta celá skála, jak by tak od věků stála. A žena se toho leká,
hrůzou se jí vlasy ježí, celou tíží na ní leží zármutek a vina její. I děsí se – však nečeká
a ve strachu a v naději skokem síní známou běží, síní jdoucí pode skálu. A hle! dvéře otevřeny
do nejskvělejšího sálu; zlatem jen se svítí stěny, strop rubíny vyložený, pod ním sloupy ze křišťálu.
A s obojí strany dveří na podlaze mramorové plápolají dva ohňové: nade stříbrem po levici
lunou oheň zhůru plane, nade zlatem po pravici sluncem pláti nepřestane. A žena se s hrůzou blíží,
a ve strachu a v naději tu po jizbě se ohlíží. Snad ji vábí stříbro, zlato? – Ach, již ona nedbá na to! –
„Haha, mama! haha, mama!“ Ejhle dítě, dítě její, po celý rok oplakané, potleskuje ručinkama!
Ale v ženě není dechu a hrůzou se celá třese, a ve zufanlivém spěchu chopíc dítě do náručí
dlouhou síní odtud nese. A třesk, třesk! huhu! to hučí jí v patách ve vrchu klíně; praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomoz – jí v patách se boří síně! „Ach rodičko boží, pomoz!“ v úzkosti tu volá žena,
zpět pohlédnouc poděšena. A hle, jaká zase změna! Ticho všecko, a tu z klestu veliký ční kámen v cestu;
vše jak jindy spořádáno, po vchodu památky není: právěť nyní dozpíváno Krista Pána umučení.
Ale v ženě není dechu a hrůzou se celá třese a ve zufanlivém spěchu dítě svoje odtud nese,
nese a na ňádra tlačí, jako by se o ně bála; běží, sotva dech jí stačí, ač daleko za ní skála;
běží, aniž se ohlíží, tam tou strání blíže lesu, a ve strachu a ve plesu stane v chudé lesní chýži.
Ó jaké tu vzdává vroucí bohu svému žena díky! vizte slzy ty kanoucí! jak to dítě k sobě vine,
líbá čelo, ručky, rtíky, a zas k ňadrám je přitiská, jak celá v rozkoši plyne! A hle! co se v klínku blýská?
co to znělo? – Ryzí zlato! to zlato, jež loni byla, aby dítě si pohrálo, jemu v klínek položila.
Avšak ženu vábí málo, co ji tolik hoře stálo, stáloť ji, ach! slzí mnoho: leč děkujíc bohu za to,
touže drahé tiskne děcko. Hořceť zakusila toho: že-tě velmi málo zlato, avšak dítě nade všecko!
Cookies on Poetry Cove