A slyš! s hůry mezi buky, Z kostelíčka s věží nízkou, Rachotící slyšet zvuky Hájem a sousední vískou.
A hle! zhůru k boží slávě Běží z vísky zástup hojný, Veský lid to bohabojný – A zas velký pátek právě.
Jemně jarní větřík věje, Větrem pak slyšeti pění: V kostele se zase pěje Krista pána umučení.
A tou strání ku potoku Žena od lesa se blíží. Co zdržuje dnes ji v kroku? – Ach, památka dne a roku
Hořem kroky její tíží! Blíží, blíží se znenáhla, A již skály té dosáhla. A hle! co se jeví oku?
Tu, kde z divokého klestu, Od kostela tři sta kroků, Veliký čněl kámen v cestu: Vchodem vršek otevřený,
Kámen v cestu postavený, Kámen i ta celá skála, Jakby tak od věků stála. A žena se toho leká,
A hrůzou se vlasy ježí: Celou tíží na ní leží Zármutek a vina její. I děsí se – však nečeká,
A ve strachu a v naději Skokem síní známou běží, Síní jdoucí pode skálu. A hle! dvéře otevřeny
Do nejskvělejšího sálu; Zlatem jen se svítí stěny, Strop rubíny vyložený, Pod ním sloupy ze křišťálu.
A s obojí strany dveří Na podlaze mramorové Plápolají dva ohňové: Nade stříbrem po levici
Lunou oheň zhůru plane, Nade zlatem po pravici Sluncem pláti nepřestane. A žena se s hrůzou blíží,
A ve strachu a v naději Tu po jizbě se ohlíží. Snad ji vábí stříbro, zlato? – Ach, ona již nedbá na to! –
„Haha, mama! haha, mama!“ Ejhle dítě, dítě její, Po celý rok oplakané, Potleskuje ručinkama!
Ale v ženě není dechu, A hrůzou se celá třese, A ve zufánlivém spěchu Chopíc dítě do náručí,
Dlouhou síní odtud nese. A třesk, třesk! huhu! to hučí Jí v patách ve vrchu klíně; Praskot hrozný, vichr skučí,
Zem se třese, hluk a lomoz – Jí v patách se boří síně! „Ach, rodičko boží pomoz!“ V úzkosti tu zvolá žena,
Zpět pohlednouc poděšena. A hle! jaká zase změna! Ticho všecko, a tu z klestu Veliký ční kámen v cestu;
Vše, jak jindy, zpořádáno, Po vchodu památky není: Právěť nyní dozpíváno Krista pána umučení.
Ale v ženě není dechu, A hrůzou se celá třese, A ve zufánlivém spěchu Dítě svoje odtud nese,
Nese, a na ňádra tlačí, Jakoby se o ně bála; Běží, sotva dech jí stačí, Ač daleko za ní skála;
Běží, aniž se ohlíží, Tam tou strání blíže lesu, A ve strachu a ve plesu Stane v chudé lesní chýži.
Ó jaké tu vzdává vroucí Bohu svému žena díky! Vizte slzy ty kanoucí! Jak to dítě k sobě vine,
Líbá čelo, ručky, rtíky, A zas k ňadrám je přitiská, Jak celá v rozkoši plyne! A hle! co se v klínku blýská?
Co to znělo? – Ryzí zlato! To zlato, jež vloni byla, Aby dítě si pohrálo, Jemu v klínek položila.
A však ženu vábí málo, Co ji tolik hoře stálo! Stáloť ji, ach! slzí mnoho; Leč děkujíc bohu za to,
Úžej’ drahé tiskne děcko. Hořceť zakusila toho: Že-tě velmi málo zlato, A však dítě nade všecko!
Cookies on Poetry Cove