Mine den, i druhý mine,
Dnové v týden se obrátí,
Z týdnů měsíc se vyvine,
Až i léto počne pláti.
Na pahorku mezi buky
Kostelíček s věží nízkou;
Co den znějí zvonka zvuky
Hájem a sousední vískou.
Tu nahoře, když se z rána
Ke mši zvonečkem pozvoní,
Přede stánkem nebes pána
Zbožný rolník čelo kloní.
Aj! kdo zná ji, tu osobu
Se sklopenou k zemi tváří?
Svíce zhasly na oltáři,
Ona klečí po tu dobu.
Zdáť se, ani že nedýše –
Líce a rty zesinalé –
Ach toť se tak modlí tiše!
Kdo to? – Nevím, tuším ale.
Když po svaté však oběti
Chrámové se zamknou dvéře,
Těmi buky ji viděti,
Ana se s pahorku béře.
Béře, béře se pomálu,
Stezkou vinoucí se v klestu,
Po šedivou tamo skálu,
Kde ční kámen velký v cestu.
Tu si vzdychne přehluboko
A do dlaně čelo sklopí:
„Ach mé dítě!“ – a již oko
V slzách kanoucích se topí.
Nešťastnáť to z chýže žena,
Vždycky smutná, vždycky bledá,
Vždycky těžce zamyšlena:
Od rána až do soumraku
Nikdy jasno v jejím zraku,
V noci pak žel spáti nedá.
A když opět na úsvitě
Traplivé opouští lože:
„Ach mé dítě, drahé dítě!
Ach běda mi! běda, běda!
Odpusť, milostivý bože!“
Uplynulo léto celé,
Jeseň, zima uplynula –
Nezmírněno v srdci žele,
Slza v oku nezhynula.
I když výše slunce stálo,
Rozehřávši zemi znova:
V úsměch ústa nerozhřálo,
Stáleť ještě pláče vdova.