Mine den, i druhý mine,
dnové v týden se obrátí,
z týdnů měsíc se vyvine,
až i léto počne pláti.
Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
co den znějí zvonka zvuky
hájem a sousední vískou.
Tu nahoře, když se z rána
ke mši zvonečkem pozvoní,
přede stánkem nebes pána
zbožný rolník čelo kloní.
Aj! kdo zná ji, tu osobu
se sklopenou k zemi tváří?
Svíce zhasly na oltáři,
ona klečí po tu dobu.
Zdáť se, ani že nedýše –
líce a rty zesinalé –
ach toť se tak modlí tiše!
Kdo to? Nevím, tuším ale. –
Když po svaté však oběti
chrámové se zamknou dvéře,
těmi buky ji viděti,
ana se s pahorku béře;
béře, béře se pomálu
stezkou vinoucí-se v klestu
po šedivou tamo skálu,
kde ční kámen velký v cestu.
Tu si vzdychne přehluboko
a do dlaně čelo sklopí:
„Ach mé dítě!“ – a již oko
v slzách kanoucích se topí.
Nešťastnáť to z chýže žena,
vždycky smutná, vždycky bledá,
vždycky těžce zamyšlena;
od rána až do soumraku
nikdy jasno v jejím zraku,
v noci pak žel spáti nedá;
a když opět na úsvitě
traplivé opouští lože:
„Ach mé dítě, drahé dítě!
ach běda mi! běda, běda!
odpusť, milostivý bože!“
Uplynulo léto celé,
jeseň, zima uplynula –
nezmírněno v srdci žele,
slza v oku nezhynula;
i když výše slunce stálo,
rozehřávši zemi znova,
úst k úsměchu nerozhřálo,
stáleť ještě pláče vdova.