POKLAD. (I.)

Na pahorku mezi buky Kostelíček s věží nízkou; S věže pak slyšeti zvuky Hájem a sousední vískou.

Neníť zvuk to zvonka jemný, Tratící se v blízké stráně: Dřeva-tě to rachot temný, Zvoucí lid do chrámu páně.

A tu z vísky k boží slávě Zhůru běží zástup hojný: Veský lid to bohabojný, A dnes velký pátek právě.

V chrámě truchlo: holé stěny; Oltář černá rouška kryje, Na roušce kříž upevněný; V kůru zpívají pašije.

A hle! co se bělá v lese, V černém lese za potokem? Bělá se tam, bělá žena, Ana malé dítě nese.

I jde rychlým žena krokem, Svátečně jsouc oblečena, Tam tou strání za potokem; Pacholátko malé nese.

Běží žena, dolů běží, Pospíchá do chrámu páně; Tu na blízku lesní stráně Kostel na pahorku leží.

A v úvale ku potoku Náhle přibystřuje kroků; Neb jak větřík volně věje, Z kostela slyšeti pění:

V kůru tam se právě pěje Krista pána umučení. Běží, běží podlé skály: „Co to? mám-li věřit oku?

Což mne moje smysly šálí?“ Stane, ohlíží se kolem – Rychle kroky zpět obrátí, Stane zase, zas se vrátí –

„Tam ten les, a zde ty klesty, Tamto vede cesta polem – Vždyť jsem nezbloudila s cesty! Bože, což se se mnou děje!

Což zde nejsem u kamena? Jaká se tu stala změna!“ Zase stojí, zase spěje, Celá jsouci udivena,

Oči rukou si protírá, O krok blíže se ubírá: „Bože, jaká tuto změna!“ Tu, kde z divokého klestu,

Od kostela tři sta kroků, Veliký čněl kámen v cestu, Co se nyní jeví oku? Jeví se tu ženě, jeví

Vchodem vršek otevřený, Vysvětliti sobě neví, Kámen v cestu postavený, Postavená celá skála,

Jakby od věků zde stála. Jeví se tu, jeví ženě Chodba pod zemí, co síně Vyklenutá ve křemeně;

A tam, klenba kde se tratí, Ve tmavém pahorku klíně, Jakýs plamen znamenati. I hoří to jasnoběle,

Jako v noci svit měsíčka; I zaplává rudoskvěle, Jakby západ to sluníčka. I vidouc to žena žasne,

A ke vchodu až pokročí, A zastíníc dlaní očí, Hledí v ono místo jasné. „Bože, jak se to tam svítí!“

Oči rukou si protírá, O krok blíže se ubírá: „Jak se to tam divně svítí! Což to asi musí býti?“

Dále jíti však se bojí, Hledíc tam a venku stojí. A co váhá, a co stojí, V klenbu patříc neustále,

Mizí bázeň za pohledem, Zvědavost ji pudí předem, A žena se béře dále. Krok za krokem – a vždy dále

Mocně ji to jíti pudí; Krok za krokem – a ve skále Jen se spící ohlas budí. A čím dál přichází žena,

Stále divná roste záře. Jižjiž končí se sklepení: A však žena omráčena Rukou zakrývá si tváře,

Přímo patřit možné není. Vidí, vidí – co zde vidí, Kdy to viděl který z lidí? Tolik krásy, tolik blesku

Mní uzříti jen v nebesku! Dvéře tu jsou otevřeny Do nejskvělejšího sálu; Zlatem jen se svítí stěny,

Strop rubíny vyložený, Pod ním sloupy ze křišťálu. S obojí pak strany dveří Na podlaze mramorové –

Kdo neviděl, neuvěří – Hoří, hoří dva ohňové; Dva ohňové tuto hoří, Nic jich blesku neumoří:

Nade stříbrem po levici Lunou oheň zhůru plane, Nade zlatem po pravici Sluncem pláti neustane.

Planou ohně, jizba plane, Obalena září jasnou; A dokud zde kovů stane, Plamenové nevyhasnou,

Nic jich blesku neumoří. Na prahu tu žena stojí, Celá stojí oslepena; Očí pozdvihnout se bojí,

Nemůž zříti do plamena. Na levici dítě nese, Pravou levé mne si oko; A když trochu ohlídne se,

Osmělí a zpamatuje, Vzdychne sobě přehluboko, A tak v duši své rokuje: „Milý bože! co já zkusím

Na tom světě nouze, hladu! Bídně život chránit musím – A zde tolik těch pokladů! Tolik stříbra, tolik zlata

V podzemní tu leží skrejši! Jenom hrstku z té hromady – A já bylabych bohata, A bylabych nejšťastnější,

Já i moje dítě tady!“ A co myslí, a co stojí, Ohroženější se stane; Svatým křížem se ozbrojí,

A jde, kde to běle plane. Jde, a stříbra kousek zdvihne, A však zase tam položí; Zdvihne zas a je prohlíží,

Jeho blesk a jeho tíži – A zdali je zas položí? Ne, již v klíně jí se mihne. A zdařením tím smělejší:

„Jistě toto prst je boží, Poklad ukázal mi v skrejši, Chce, bych byla oblažena: I zhřešiti bych musela,

Bych jím pohrdnouti měla!“ Takto k sobě mluvíc žena, Chlapce na zem s ruky složí, Klekne a klín rozprostírá,

Chutě s hromady nabírá, A do klína stříbro skládá: „Jistě toto prst je boží, Jenž nás obohatit žádá!“

Béře, béře ze hromady – Klín již plný, sotva vstává, Ještě v šátek sobě dává, Tak ji mámí stříbra vnady!

A když již chce odtud jíti: Ach, zde ještě pacholete! Jak je ke vší tíži vzíti? Pacholátko již dvouleté;

Vysypati zase štěstí Nezdá se jí dobré býti; Obého pak nemůž nésti. A hle, stříbro matka nese!

Dítě se tu na ni třese: „„Mama!““ volá „„mama, mama!““ Chytajíc ji ručinkama. „Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu!

Počkej tuto jenom trochu, Hned tu bude zase mama!“ A již běží, síní běží, Již i síně za ní leží;

Přes potok, po stráni k lesu Spěchá žena ve svém plesu. A než malá ušla chvíle, Prázdna zpátky zas pospíchá;

A ve potu, sotva dýchá, Stane zase již u cíle. A jak vítr zlehka věje, Z kostela slyšeti pění:

V kůru tam se právě pěje Krista pána umučení. A jak síní v jizbu spěje: „„Haha, mama! haha, mama!““

Radostně se dítě směje, Potleskujíc ručinkama. Nedbáť ale matka na to, Běžíc ve stranu protější:

Kovu blesk je jí milejší, Z kovů nejmilejší zlato. Klekne a klín rozprostírá, Chutě s hromady nabírá,

A do klína zlato skládá. Klín již plný, sotva vstává – Ještě v šátek sobě dává! O jak jí tu srdce skáče,

Jak je štěstí svému ráda! A když zlato matka nese, Dítě se tu na ni třese, Třese a žalostně pláče:

„„Mama, mama! ach, ach, mama!““ Chytajíc ji ručinkama. „Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu! Počkej jenom ještě trochu.“

A k dítěti se nakloní, A do klína rukou sáhne, Dva peníze z něj vytáhne, O peníz penízem zvoní:

„Hle hleď, co to má maminka! Cin cin! slyšíš, jak to cinká?“ A však dítě stále pláče – Jí radostí srdce skáče.

A do klína opět sáhne, Plnou zlata hrst vytáhne, Vloží dítěti do klínka: „Hle hleď, co ti dá maminka!

Mlč, synáčku! mlč, mlč, hochu: Cin cin! poslyš, jak to cinká! Počkej jenom ještě trochu, Hned se vrátí zas maminka.

Hrej si pěkně, hrej děťátko! Počkej ještě jen drobátko.“ A již běží, síní běží, Na dítě se neohlíží;

A již síně za ní leží, Již se ku potoku blíží; Přes potok, po stráni v plesu Drahý poklad nese k lesu,

A již stojí s ním před chyží. „Hoj ty chýže, sprostá chýže, Brzy měj se dobře tady! Což mě k tobě nyní víže?

Nenalézám v tobě vnady! Půjdu pryč z těch tmavých lesů, Z té otcovské střechy chudé; Jinde štěstí své ponesu,

Jinde moje bydlo bude! Půjdu, půjdu z toho kraje, Radostná mi odtud cesta, Půjdu, když mi štěstí zraje,

Do velkého půjdu města; Koupím sobě země, hrady, Co paní mne budou ctíti: Měj se dobře, chyžko, tady,

Nebuduť já v tobě žíti! Nejsemť již ta chudá vdova, Péči nesouc v noci, ve dne: Ejhle v klínu“ – na ta slova

S potěšením doň pohledne. – Ó kýž byla nepohledla! Leknutím tu celá zbledla, Leknutím se třese celá,

Div na místě neomdlela. Vidí, vidí – ha, co vidí, Sama tomu sotva věří! Do zpukřelých vrazí dveří,

Vrazí, kde truhlice byla, V kterou stříbro uložila. Strhne víko – ha, co vidí! Pro vši víru dobrých lidí!

Jaká opět nová rána! Místo stříbra jen – kamení, V šátku pak a ve svém klínu, Ó přehroznéť to mámení!

Místo zlata – samou hlínu! Čáka všecka rozšlapána! – – Nehodna-tě štěstí byla, Požehnání neužila.