Jsou v světě perly: když kam jedna padne,
ač maličká je jako drobný hrášek,
záhubu nese, tráva pod ní vadne,
a tvrdý kámen rozsype se v prášek.
Nehledajíť jich v moři ve hlubokém:
ale v nešťastném srdci se rodíce
proudí se hojně zakaleným okem
a zůstavují rozorané líce.
Dosti těch perel ve světě je, dosti,
neubýváť jich, ano spíš přibývá;
a kde se skytnou, utíkají hosti,
a mimojdoucí oči si zakrývá. –
Jsou v světě perly: kdež jich jedna padne,
kámen se pohne, dřevo k ní se skloní,
tělo hynoucí ožive a zmladne
a s nebes anděl sstoupí dolů pro ni.
Těch darmo hledáš v moři ve hlubokém:
ve srdci vděčném časem se rodíce
vstupují na svět blahojasným okem
a vráskovité uhlazují líce.
Vzácné to perly, po řídku jich nyní,
co v světě sobství s lichotou se točí;
bez srdce bývá vzaté dobrodiní
a licoměrnost vhostila se v oči.
Ó blaze jemu, komuž dáno bohem
těch prvých perel toky staviti:
však blaženější, blaženější mnohem,
kdo druhých uměl sobě dobyti!
Ejhle teď o Tvém o stříbrném plese
perlový vínek Praha Tobě nese,
perlový vínek, v dar to jediný:
nejsou to perly srdce nešťastného,
ale jsou perly srdce přešťastného,
perly vděčnosti – slze chudiny!
Ó nechtěj, nechtěj pohrdnouti jimi!
Však jsi je v srdce sám byl prvé nasil,
ve srdce mnohá, ježto jsi byl spasil,
a protož kanou zraky blaženými!
Přijmiž ten vínek – ozdoba to skvělá,
důstojná Tvého Císařského čela!