HOLOUBEK.

Okolo hřbitova Cesta úvozová; Šla tudy, plakala Mladá, hezká vdova.

Plakala, želela Pro svého manžela: Neb tudy naposled Jej doprovázela. –

Od bílého dvora Po zelené louce Jede pěkný panic, Péro na klobouce.

„Neplač, nenaříkej, Mladá, hezká vdovo! Škoda by tvých očí, Slyš rozumné slovo.

Neplač, nenaříkej, Vdovo, pěkná růže! A když muž ti umřel, Vezmi mne za muže.“

Jeden den plakala, Druhý ticho minul, Třetího žel její Pomalu zahynul.

V témdni umrlého Z mysli vypustila: Než měsíc uplynul, K svatbě šaty šila. –

Okolo hřbitova Veselejší cesta: Jedou tudy, jedou Ženich a nevěsta.

Byla svatba, byla Hlučná a veselá: Nevěsta v objetí Nového manžela.

Byla svatba, byla, Hudba pěkně hrála: On ji k sobě vinul, Ona jen se smála. –

Směj se, směj, nevěsto Pěkně ti to sluší: Nebožtík pod zemí, Ten má hluché uši!

Objímej milého, Netřeba se báti: Rakev dosti těsná – Ten se neobrátí!

Líbej si je, líbej, Ty žádané líce: Komu’s namíchala, Neobživne více! –

Běží časy, běží, Všecko sebou mění: Co nebylo, přijde, Co bývalo, není.

Běží časy, běží, Rok jako hodina; Jedno však nemizí: Pevněť stojí vina.

Tři roky minuly, Co nebožtík leží; Na jeho pahorku Tráva roste svěží.

Na pahorku tráva, U hlavy mu doubek, Na doubku sedává Běloučký holoubek.

Sedává, sedává, Přežalostně vrká: Každý, kdož uslyší, Srdce jemu puká.

Nepuká tak jiným Jako jedné ženě: S hlavy si rve vlasy, Volá uděšeně:

„Nehoukej, nevolej, Nehuč mi tak v uši: Tvá píseň ukrutná Probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj, Hlava se mi točí: Aneb mi zahoukej, Ať se mi rozskočí!“ –

Teče voda, teče, Vlna vlnu stíhá, A mezi vlnami Bílý šat se míhá.

Tu vyplývá noha, Tam zas ruka bledá: Žena nešťastnice Hrob si řekou hledá! –

Vytáhli ji na břeh, Zahrabali skrytě, Kde cesty pěšiny Křižují se v žitě.

Nižádného hrobu Jí býti nemělo: Jen kámen veliký Tlačí její tělo.

Však nelze kamenu Tak těžko ležeti, Jako jí na jmenu Spočívá prokletí!