Holoubek.

Okolo hřbitova cesta úvozová; šla tudy, plakala mladá, hezká vdova.

Plakala, želela pro svého manžela, neb tudy naposled jej doprovázela. –

Od bílého dvora po zelené louce jede pěkný panic, péro na klobouce.

„Neplač, nenaříkej, mladá, hezká vdovo! škoda by tvých očí, slyš rozumné slovo.

Neplač, nenaříkej, vdovo, pěkná růže! a když muž ti umřel, vezmi mne za muže.“

Jeden den plakala, druhý ticho minul, třetího žel její pomalu zahynul.

V témdni umrlého z mysli vypustila; než měsíc uplynul, k svatbě šaty šila. –

Okolo hřbitova veselejší cesta: jedou tudy, jedou ženich a nevěsta.

Byla svatba, byla hlučná a veselá, nevěsta v objetí nového manžela.

Byla svatba, byla, hudba pěkně hrála; on ji k sobě vinul, ona jen se smála.

Směj se, směj, nevěsto! pěkně ti to sluší; nebožtík pod zemí, ten má hluché uši!

Objímej milého, netřeba se báti: rakev dosti těsná – ten se neobrátí!

Líbej si je, líbej, ty žádané líce: komu’s namíchala, neobživne více! –

Běží časy, běží, všecko sebou mění: co nebylo, přijde, co bývalo, není.

Běží časy, běží, rok jako hodina; jedno však nemizí: pevněť stojí vina.

Tři roky minuly, co nebožtík leží; na jeho pahorku tráva roste svěží.

Na pahorku tráva, u hlavy mu doubek, na doubku sedává běloučký holoubek.

Sedává, sedává, přežalostně vrká; každý, kdož uslyší, srdce jemu puká.

Nepuká tak jiným jako jedné ženě; s hlavy si rve vlasy, volá uděšeně:

„Nehoukej, nevolej, nehuč mi tak v uši: tvá píseň ukrutná probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj, hlava se mi točí: aneb mi zahoukej, ať se mi rozskočí!“ –

Teče voda, teče, vlna vlnu stíhá, a mezi vlnami bílý šat se míhá.

Tu vyplývá noha, tam zas ruka bledá: žena nešťastnice hrobu sobě hledá!

Vytáhli ji na břeh, zahrabali skrytě, kde cesty pěšiny křižují se v žitě.

Nižádného hrobu jí býti nemělo, jen kámen veliký tlačí její tělo.

Však nelze kamenu tak těžko ležeti, jako jí na jmenu spočívá prokletí!