Ční na vrchu a hledí na okolí,
v Iuk zeleň, na řeku a lány polí,
půl věže, omšených pár kamenů;
spár žalu do srdce ten pohled vtíná,
jak smutně zírá na kraj zřícenina,
chatrný pomník slavných kdysi dnů.
Kraj celý v záři sluneční se topí,
jsou žně; lid váže těžké, zralé snopy
a polohlasně píseň k tomu zpívá...
Tam výš, jak na tiché by stála stráži,
věž zbortěná, v niž úpal plá a praží,
ční... Na svůj český lid se v touze dívá.