To život byl?... a to snad již se připozdívá?
Ve křesle sním... zrak vyhaslý se oknem dívá.
Kde mládí mé, jež chtělo žár svůj vtisknout světu?
To život je? pár sněžných zim a hrstka květů?
Tam za oknem, tam města proud se splavem řítí,
ruch tramwayí, hon figur – cizí je to žití!
Tak vzdálené, tak podivné, tak stokrát cizí,
břeh neznámý, od něhož loď má v dálku mizí.
A myšlénce, jež nejvíc srdce rve a trhá,
po zápasech, v nichž člověk tolik síly zmrhá,
že naším odchodem tak málo se tu změní –
té myšlénce v svém křesle zvykám v tichém snění.