Jak zimní pohádka si Praha svítí v sněhu
a němá tulí se v kožešin bílých něhu.
Noc roku poslední: se zadumaných věží
zní hlahol zvonů všech... To velký mrtvý leží,
to mrtvý leží tu na zmrzlé zemi tvrdé,
ni sval se nepohne v té jeho tváři hrdé.
Je mrtev dlouho tak – kdys Osud číš mu podal
a mozek vyssál mu a srdce dýkou zbodal
a křídla spoutal mu a vlek jej blíže hrobu,
i víru v lidstvo bral a poštval na něj zlobu...
A o tom dumáš teď... Jen vítr v krbu kvílí
a z okna Prahu zříš – rubáše pokrov bílý.