Ó, byla jsi jak nymfa svůdně snivá,
jež vodstvem znuděna se v dálku dívá
a pro niž bludný plavec život svůj by dal,
když uzří ji, kdes moře na pobřeží
jak v písku prohřátém tak hebce leží
neb na vlnách se houpá v taji šedých skal!
Ty’s byla kráskou lázní pomořských –
a před tebou se chvěla mužům kolena,
nymf touha zřela z černých očí tvých
a pro sochaře bohyň byla stvořena
tvá ňadra i tvá ramena...
Ach, jak jsi procitla ze snů své krásy
v ten děsný den, kdy čmoud tvé ožeh vlasy,
v tvé rety růžové kdy vnikl čpavý dým,
tam v Bazaru, ve zdobné směsi stanů,
když vyšleh plam a nad hlavami pánů,
dam vznešených se rozlil mořem krvavým!
A z boje o život, jenž v ráz se zdvih’,
ty’s unikla... leč krása tvá tam zničena –
lvi salonův a ctitelé vnad tvých
ve rvačce tloukli holemi v tvá ramena,
tvá ňadra nehty zhyzděna...