Ty chvíle mívám rád, když nad Hradčany
v kraj nebes, jenž je žhavým lemem tkaný,
se chýlí velké slunce níž a níž
a na tlum palácův a vážných věží,
kde dávných staletí prach šedý leží,
čistého zlata plnou lije číš.
A nad střechy a starých domů štíty
se zdvihá velebně dóm obrovitý
jak časů trpkých světec kamenný,
nad kterým slunce v zářném světlém kole
jest podobno mohutné gloriole –
nad svatou hlavou oblouk plamenný!
Když celý západ žhavou krví hoří
a slunce tone v červánkovém moři
jak oheň vlitý růžím na květy,
tu procitnou zas tiché Hradčany
a s čela, na němž děje napsány,
jim zmizí spánek, v nějž jsou zaklety. – –
V nich život vymřel, síly mají málo;
však v rudém obzoru zvěsť možno číst,
co kdysi krve české vždy to stálo,
než napsán dějů našich jeden list.