V divokém honu, v úpění, stonu
vichr kol letí a pláče a kvílí,
hučí jak ohlasy dalekých zvonů,
naříká jako duch, který jen šílí
a vzpíná se, kvílí
v té teskné chvíli.
Nocí tou temnou pláče on se mnou,
vzpírá se v střechu a samotu naši,
tichne v svém vzdechu, hudbou pak jemnou
kvil svůj zas počíná; náhle se splaší
a kol oken straší
tou nocí temnou.
Černavou hluší vichřice buší
křídloma svýma – až starosť mne jímá,
trýzní tak těžce uštvanou duši,
zda ten řev matku mi ze spánku vzruší,
jež po strastech dřímá –
v rakvi své dřímá!