Jsou dny vlhké – není jara, není zimy...
v blátě ulic, za přeháněk sněhu,
zžírán nudou, týrán zlobou hloupé rýmy,
klnu Praze ve svém denním běhu.
Snů mých koráb k cizímu teď břehu
chvatně pluje s těmi pasažéry svými,
kde zřít oblak perleťových něhu
nad vlnami moře stříbře modravými.
Ó, tam slyšet slavíky teď zpívat!
Celý den se za moře kams dívat
v duši s rodící se hudbou sonetů...
Večer pak, hnán zvědavostí pouhou,
zajít v casino, kde hrají roulettu,
a tam o Praze snít sladkou touhou...