Zdi mechem kryté, puchřící, juž nachýlené,
s dvou stran se táhnou těsně, kladou vlhký chlad,
a komu chvíle samoty jsou cenné,
ten zbloudí sem, by moh’ si podumat.
Dvou parků protějších se stromy dotýkají
jak milenci, jež touží po těl objetí,
svým listím v šumu šeptají a lkají,
pták nesplašen v nich zpívá na sněti.
Cos vane tu jak tajný tesk bytosti snivé,
že mimoděk s tvých retů mizí žert a smích:
Tu někdy dlouho nezříš duše živé,
a temno tu jak v chodbách klášterních...
Sem hypochondr plížívá se v dum svých šeru,
sled žlutý chorob divných tkví mu na líci;
sbor dělníků tu kráčí v podvečeru,
jdou z města staveb k blízké vesnici.
Při žáru poledne, ve stínu starých stromů,
kdy zlato roztavené proudí na listy,
o hůl se opíraje jde tu domů
pán šedý z procházky – zjev pensisty.
Za toužných dnů, kdy jarem rozvíjí se květy
a jemnou zeleň budí z větví vlažná zář,
ó, žák sem zajde kouřit cigaretty,
pít slasť polibků prvních v dívčí tvář.