Za dávných časů bitvy v děsném shonu
tu často vzněcovaly trapný ruch a vír;
teď puchří vlhké zdivo bastionů,
a tichou perutí se chví tu klid a mír.
Kol do kola jsou parky; šero chládku
dští stromů koruny přes zdi se chýlící,
a z bouře města jen hlas kolovrátku
sem ob čas donáší dech větru kvílící.
Zříš domy – zavřené a zadumané,
až divný stesk tě náhle pojme do svých pout,
ty chápeš, bolesti duch že tu vane,
že lidský žal a trud si zvolily ten kout.
Hle! Trpitelův dům, jimž ducha tíží
jak upír ssavý chmura temna hluboká,
a smutných divochů, v jichž lebce kříží
se v marné bouři blesků honba divoká.
Dál v parku šedý dům a zasmušený,
sbor chorý zmírajících sténá v jeho zdech...
Tam rudý zas, kde z lásky kleslé ženy
jsou k ložím poutány v mateřských bolestech.
A listím starých stromů vlídně krytý
dům blbců ponurých, příšerných mrzáků...
Na konci chrám, zjev stráže obrovitý,
tři kopule jak trůn pod klenbou oblaků!
Stín chodce řídkého tu truchle kráčí
a cítí jen, že bolesť němá jde tu s ním,
pár osob někdy potkáš v hořkém pláči,
zrak jejich zarudlý, jsou v šatě – smutečním.
Sem milenci zabloudí, přituleni
v snech lásky tajené, v opojné závrati,
kdo štěstí jich by rušil, nikdo není,
a v stínu akátů je sladko líbati...
Kol do kola jsou parky; šero chládku
dští stromů koruny přes zdi se chýlící,
a z bouře města jen hlas kolovrátku
sem ob čas donáší dech větru kvílící.