Když zřím, jak bavíte se v kruhu dam,
jich prohlížíte účes, nové šaty,
do kouzla vzpomínek se zahloubám,
jež mysli naše jako řetěz zlatý
svou čarodějnou mocí drží spjaty:
sním o vás rád jda cestou žití sám.
To dávno již, kdy vaše postať malá
jak andílek, v němž na sta diblíků,
se na kolenou mojich houpávala
sled černých jahod majíc na rtíku;
já čítal s vámi v školním slabikáři
a líbal květ těch dětsky svěžích tváří.
A nyní v dámu dorostla jste vnadnou,
jste odměřenou v řeči, ke mně chladnou,
svůj úsměv vážíte jak démant draze
a hrdě přijímáte poklon frase.
Má řeč se do vzpomínek neosmělí,
vždyť vím, že jakás propasť nás již dělí!