Když večer šedivý se v okna dívá,
tak tiše, tajemně vždy přicházívá.
Ve chvílích soumraku mne tajně hledá,
u nohou pokleká neb ke mně sedá.
U nohou pokleká a němě prosí,
v dlaň moji nervosní žár slz svých rosí.
A jindy úlisně jak žena hadí
se kol mne ovíjí... mne líže, hladí,
mou duši opíjí kýs parfum snivý
jak v sladké hypnose zrak uhrančivý...
Je málo diskretní – a někdy vadí,
buď srdce zkrvaví neb duši sladí.
Když soumrak tesklivý se k oknům blíží
a moje Vzpomínka se k dveřím plíží,
rád Práci nařídím, své hospodyni,
by dámu odbyla hned na předsíni
a k staré svůdkyni by šeptla rtoma:
„Pán omlouvá se vám a – není doma!“