To okno góthické, ty věže Týna,
když slunce k Hradčanům se sklání se slávou,
zář teskná zážehem svým obepíná,
v němž glórií skla chrámu hoří krvavou.
Snad scény odleskem, již zapomíná
náš den a jež dál mizí s časů dálavou...
Na rudém lešení kat hlavy stíná
a v rudý rubáš metá hlavu za hlavou.
Na rudém balkoně soud v bubnů víru
svou koná justici... lancknechtů roty
se s jízdou střídají a sbory mušketýrů,
by zachoval lid disciplinu vzornou...
Ční Týna věže jak dvou kopí hroty,
když Čechie tu sklání hlavu vzdornou!