Kraj odtud vidět na dvě, na tři míle:
pod lesy černými vsi tiché, bílé
a silnici jak stuha dlouhá, šedá;
vůz po ní jede, prach se v kolech zvedá.
Svit slunce podzimní pad’ na topoly,
ten stejnoměrný špalír sprahlých polí,
v němž tažných ptáků dav teď s křikem sedá.
Ni živé duše! Jako po dnech moru.
Tam v dálné pláni strom ční na obzoru
jak zapomenutá stráž osamělá,
jež do lesa se k druhům vrátit měla.
Vše jednotvárné, až mdlo mému zraku...
A od nádraží slyším dusot vlaku –
jak oddech obrův železného těla.