Prejzy střech já z okna svého zřím,
z komínů jich šedý krouží dým.
Z ulice hřmot aut, šum chodců hučí,
předeno snů rve a duši mučí.
Celý dům, jak léta denně žil,
tak i dnes se k žití probudil.
V pracovnu mou kluků křik se vnáší –
nádobí třesk – koberce kdos práší.
Božský Hugo v slávě kmetských let
z knihovny upírá na mne hled...
Na křídlech snů letím v dálku k moři,
stříbrem plamenů kde slunce hoří,
kde vzduch, vůní řas a sosen pln,
modře splývá v hudbu věčných vln,
víla snů kde sedá na skalinu,
loď když lidskou zří jak záblesk stínu,
v touze spíná ruce úbělné
a v plam zžíhá oči kouzelné...