Po tichých ulicích se lidé plíží,
cos vzkřiknout chtěli by, leč pouta víží.
Dva známí uzří se a na mžik stanou,
ret cosi zašeptá a zraky vzplanou.
Na hlad si postesknou – leč přece věří,
že vzplane vítězství nad vrahů sběří.
Zrak jejich vznícený v dnů vidí dálky,
kde slunce Svobody se z dýmů války
jak zázrak rodí už... a bídy hloží
jest lidem těm jen nutný úděl boží,
dnu dočkat slavného by měli právo,
kdy pouta rakouská všem rázem spadnou,
kdy v míru, bratrství vše bude zdrávo...
Pak rádi ulehnou ve hlínu chladnou!