V kaleidoskopu snů, tak pestře vzňatém,
já hrdou, božskou Svobodu jsem plaše zřel,
jak tiše dumala na trůně zlatém,
při hymnu geniů,
jichž tlum kol v záři čarovné se chvěl.
V mé hrudi rozvířily sloky písní,
a vážně k trůnu Svobody jsem chvátal blíž
a volně, prost všech ohledův a tísní,
děl: „Jasná bohyně,
ach, kdy můj bědný národ vyslyšíš?
Juž po věky můj lid jen lká, se souží,
leč dnes jím proudí nového juž jara dech,
lid veškeren po tobě slovy touží,
má jasná bohyně,
den ze dne, v knihách, básních, táborech...“
Jak lilje květ na pružně štíhlém stvolu
se pohne při větru, tak božsky hrdý zjev
jen v nevoli se zachvěl na prestolu,
i děl: „Slov nedbám já,
k těm zavítám, kdož pro mne – cedí krev!“