Chlad sněhů včerejších dnes Vídní vanul,
po třídách pompésních Alp dech vál svobodně –
na rampě Parlamentu mžik jsem stanul,
kde slunce dubnové tak hřálo lahodně.
Athéna z mramoru, ten symbol Vídně,
ční bílá přede mnou jak triumf zjevení,
skok ořů vzepjatých muž krotí klidně
a nad tím praporů vlá říšských šumění.
Co vzdoru, bolesti v mém spjato vzdechu,
když zřím tu vítěznou, jež v zbroji veliká,
jež mírem porobí a beze spěchu
a jejíž sláva dnes až hvězd se dotýká!
Kdo z mužů Čechie již tudy kráčel!
V ten Vídně Parthenon co jsme jich vyslali!...
a každý u nohou tvých pak se vláčel,
a všichni sklamali a všichni selhali!
Řeč s lehkým přívalem v stěn mramor bije,
to bohoslužba tvá a ty ji necháš znít!
hold provincií všech, tvá poesie,
a všem tu králuje tvá přilba, kopí, štít...
A slunce na rampě tak sladce hřálo,
na žerdích prapory šuměly zvlněné –
výš Athéna že stoupá, mně se zdálo,
na podstavci, jejž nesou hřbety shrbené.