Zřím v park... tam stromoví se větrem kývá,
a z mračen rozštvaných déšť proudy splývá
i výsměšně mi klepá do oken...
Dnes Nuda udáví mi každý sen,
svou hlavou nemocnou se na mne dívá...
dnes psáti nemožno... mne vraždí den...
A přec i dnes, v té rvavé bezútěše,
kos usedl si na své staré střeše
mým oknům naproti a tam – si zpívá.