Po dlouhé době spal jsem opět zdravě:
dnes ráno vstal jsem čilý jako pstruh!
jak v kraji po bouři, tak dnes v mé hlavě,
chmur mračna zašla, vane svěží vzduch.
Jsem rozpustilý jako syté dítě,
pln slunné nálady, mám na rtu smích,
mě starý šašek Humor jal v své sítě,
kol rozvířil rej gnomů skotačných...
Já že jsem vesel? – Venku jitro šeré
mi halí Prahu v roucho truchlivé,
chlad mlhy podzimní se v jizbu dere,
a na střechách zřím jíní šedivé.
A přec jsem vesel! – Sedám k vonné kávě,
pojídám s chutí špičku rohlíku,
pak žurnál svůj čtu klidně, usměvavě,
ba, – i svých veršů pádnou kritiku.
Z té rád zas poznávám svou novou vadu:
že prý vše v básni povím z plných plic,
že moje krajiny jsou plny chladu,
že dím jen to, co píšu – více nic.
Ó, v kritice té se mnou proces krátký:
nad básní mou prý v dumách nelze snít,
vše řeknu v básni, nic však mezi řádky,
jak v pravém umění má vlastně být.
(Máš pravdu, kritiku! – Jsou mnohé básně,
kde autor neřekne nám v řádcích nic,
nad básní takovou lze sníti krásně,
ta báseň na rubu má vlastně líc...)
Já dočet kritiku... jsem vesel dále –
a přece varovný z ní vane hlas,
že s verši mými hatí se to stále,
a tak že sotva dojdu na Parnas...!