Cos v duši někdy štká i tajně vzdychá,
že v jizbu spěcháš svou, jež němá je a tichá.
Jsi jako plachá laň, již lovec raní,
jež hledá lesů kout pro svoje umírání.
Vše dráždí tebe kol a mučí, ruší –
své dvéře uzavřeš, chceš sám být se svou duší.
Co zatím město hřmí jak v žáru sopka,
ty okna zacloníš, že jizba jest jak hrobka.
Byl život pohřbem jen – teď tělo leží
a smírných zvonů zpěv se starých vane věží,
se starých kathedrál, k nimž touha vzdychá
tvé duše zraněné, když jizba je tak tichá.