Kdo z pěvců viděl lákavý zjev ženy,
jejž dávné báje zovou Venuší,
jíž formy těla bílé z lehké pěny
na moři šírém byly vykouzleny
v Zefyrů vlažných jarním ovzduší?...
Nejkrasší ženu zřel jsem v noci divé
– po cizích krajinách se toulaje –
kdes v restauraci ruchem víru hřmivé,
při hudbě smyčcové a skotačivé,
ve městě Faiakův blíž Dunaje.
A v myšlének svých tajném, skrytém světu
jsem nazval moderní ji Venuší,
jí valčík chvílemi zněl s kyprých retů,
v dvou prstech držela si cigarettu
a zrakem bloudila kol v ovzduší.