To klášter byl... teď místo tučných mnichů
zřít po chodbách jen žlutě choré líce,
a v refektáři, místo hodů, smíchu,
jen útrapa lká s loží nemocnice.
Ó, divnou společnosť sved osud spolu,
tož mrzáků jen kaleidoskop pestrý:
jsou všichni mučenníky děsných bolů
a žijí tu jak v řádě bratři, sestry.
Z nich mnozí ve svých útrap tíži stálé
kříž utrpení nesou klidně, tiše,
v nich vzplanou též jiskřičky jasu malé:
čas úlevu jim pít dal ze své číše.
Za letních večerů, kdy květů dechy
vzduch ambrou plní, pár těch ubožáků
si sedá na zahradě, pod ořechy,
mír oddanosti bolně tkví jim v zraku.
A v ticho večera, tak dumné, slavné,
dědoušek mrzák tóny z flétny loudí,
nad stromů klenbu písně starodávné
jak prosba modlitby výš k nebi proudí.
Z těch tónů vane elegie tklivá,
cos jako sten a povzdech umírání – – –
a hlava mnohá kamsi v dál se dívá,
neb steskuplně ke hrudi se sklání.
A nad mrzáky letní nebe září,
ach, smírně tak hvězd světly jiskřivými;
cos nebem plá jak úsměv v boží tváři,
jak by se radoval Bůh s nešťastnými.