Sníh se věje, věje
do pustých kol polí, –
a mne steskem divným
srdce bolí.
Nepotkám tu cestou
ani duše živé,
jenom havrany zřím
zádumčivé...
Dumy neveselé
táhnou pod mým čelem,
a to pusto mrazí
duší, tělem.
Dumám o své matce,
dole pod tou zemí,
hledím zachmuřeně
ve kraj němý.
V mraku slunce hasne,
dlouhá noc se blíží,
a já zdržím slzu
s tíží, – s tíží...