Toť zbytek tichý zašlé, krásné doby,
pln cest ve stínu starých kaštanů!
Leč neušetřily ho časů zloby,
a dávno voda vyschla z fontanů,
a pěšina již travou obrůstá,
v niž malé stopy vtiskly nožky paní;
na sochách mechovina přehustá,
jež jako vetché stařeny se sklání.
Ó šeré ticho v klenbě alejí,
kde teď jen motýli se zachvějí!
Zde mihaly se hlavy pudrované
a k sobě klonily se v hovoru –
střevíce drahé – šaty premované –
i sluhů silhouetty v obzoru...
Teď Satyr, jehož tvář se usmívá,
jak na vílu by čekal ve sluji,
se dívá – pavouci jak nymfám hlavy
šedavým, hebkým prachem pudrují.