Už není to město vlastenecké idyly –
teď nervosně třídami proudy se valí,
již zápas tu o život a zlato zběsilý,
a stříbrné Vltavy tok se již kalí;
do dálných obvodů shluk domů roste,
lákají chodce restaurantů štíty fantastické,
žen nahotou dráždí tu music-hally,
dancingy, bary vypuzují krčmy idylické...
pár ulic Hradčan ještě dumá v snění –
leč všechno kolem bourá, řítí se a mění.
„Jsme Evropy osou, vše se kol nás točí!“ –
k nám snášíme, co z nás v cizině kdo zočí,
a v robu moderní se Praha stará převlíká,
odkládá šaty prosté,
ta Praha, jejíž sláva samých hvězd se dotýká.
Vyžívat život v šíleném plesu
v černošských tancích křepčených v třesu,
dny celé v sportech zdravě prozahálet,
stem afér špinavých se denně kálet!...
My z idyl vyrostli, toť zákon časů běhu,
vlast novou budujem si na Faeackém břehu.
Když Osudův Pánů se chtělo,
by správa našich věcí přešla teď do našich rukou –
proč bychom si trápili čelo
tou marnou mukou,
zda Osud vládu tu nám také nechá?...
Dny krátké jsou – a po svém každý spěchá...