Ze zvyku denně chodí v alej stmělou,
jež vede k lesům lánem luk a niv...
Tam nejprv líbával ji, uzardělou,
jí tiskl ruku, šeptal řečí vřelou
nebožtík manžel, když byl živ.
A jak se slunce v purpur žhavý ztratí,
obrací k městu drobné kročeje;
den ke dnu dřív – vždyť dny se kvapně krátí,
se stromů listí brzo větry schvátí
a cestu skryjou závěje.
Pak časem zapomene ve dnů letu
na smutnou alej středem luk a niv...
Bezdětna, rovna rozvitému květu,
zatouží po novém zas lásky vznětu
jak tenkráte, když on byl živ.