Kol zraje pšenice a kvetou máky,
co slunce paprsek, to rozžhavený šíp,
dueto skřivanů zní pod oblaky
a v dáli zelené se lehce modrá Říp...
Jdou krajem aleje a cesty šedé,
ty cesty výslunné, kde kráčel otec, děd,
dnes po nich skotačí zas děti hnědé,
ze školy v městysi když do vsi své jdou zpět.
Ač nejsi z kraje zde, přec jsi tu doma,
jak celou duší svou bys tu byl narozen –
je znám ti staroch ten, jenž žvýká rtoma,
před domkem bafá si a dumá dávný sen.
Je známa žena ti, ta žena bosá,
jež mezí květnatou jde z žatvy rosných luk,
jak přísné Moraně plá v slunci kosa –
však za ní cupitá skotačně zdravý kluk...
Vše dobře známo ti, jak píseň stará,
ač nemáš chatu zde, ni pole žlutý lán –
zříš mužů poskrovnu... ti v stepi cara
šli poslušně, když povolal je „císař pán“.
A je ti teskno tak, jak někdo blízký
by z dálky k tobě snil, že’s doma, že ti líp...
psa vytí věrného lká časem z vísky
v tom kraji zeleném, nad nímž se modrá Říp.