Když parný den se chýlí k večeru,
pod starým kaštanem, po práci denní,
rád usednu u květin parterru
za temným palácem, jenž dřímá v snění.
Na pěšinách tu roste jitrocel
i tráva, řebříček a modré zvonky,
jak Jara vtip tu pestře rozesel
a smíchal v rozmaru všech květin stonky.
Jak starý galán ztratil okrasu
park hraběcí... všech pozbyl soch, všech vil,
jsou v haraburdí božstva... terasu
jen Satyr zdobí – jediný on zbyl.
Je klidno tu... kdes rudý vichr duje
a planou vesnice, řve hukot děl...
zde slídí kos – žížalu vytahuje
a k úlu vrací se pár pilných včel.
Kdes na dvoře si děvče teskně zpívá
o hrobu vojína tam v cizině...
přes zeď se na ni starý Satyr dívá
tak sentimentálně v té tišině.