Znáš pusté nádvoří, vždy mlčící,
jež přečkalo juž tolik slávy, zlob,
šel’s v něm kdys večer, bouřnou vichřicí,
kdy člověk přírody sil slabý rob?
Velebné ticho; vlastní slyšet kroky;
mech bují v stinných koutech nádvoří,
jež víc, než vlasteneckých písní sloky
svým mlčením ti k srdci hovoří...