Kdes na odlehlém, parném boulevardu,
kam zlákala tě víla rozmaru,
křik chraplavý ti vzbouří rázem tichý sen:
v řad chodců netečných řvoun fráze metá
o skvělém museu, o divu světa.
Před krámkem pestrým staneš udiven.
Jak dobrý tatík ze vsi na pouti,
ach, dryáčníkem dáš se pohnouti,
po schůdkách sejdeš tápavě kams do šera,
kde z vosku Dantona zříš, Lafayetta,
ve stuhlé póse v cele Antoinetta
lká vedle sochy Robespierra.
Své ruce žluté papež zbožně spíná;
mu naproti baletky figurina
jak motýl v sukénkách se pozachvívá;
hned vedle v koutku děsí guillotina,
vrah okem skleněným se na ni dívá –
a vesele stroj hrací k tomu zpívá.