Na přístav Janovský dnes vzhléd jsem oknem z rána,
mdlý ještě vzduchem Čech a v šedém rozmaru –
v ruch skladišť, bassinů mně otvírá se brána,
kde zkvétá vlajkami les štíhlých stožárů.
Ve vlaků nárazu a v námořníků klení,
v tom vína parfumu, vln slaných výparu,
Čin duši probouzí z jejího unavení
a douškem ji tu sílí z touhy poháru.
Syn bledý, nervósní své Vlasti zotročilé,
já aspoň ve snění se kochám slastí chvíle,
že lidstvo na povel mé čeká řeči,
a v duchu vidím již, jak v pláni cizích moří
lev stříbrný na rudé vlajce v slunci hoří
a před Čechií nová Amerika klečí...