Jak často, Rudolfe, jsi opřel skráně v ruce,
ty, synu Mystiky, sultáne tajů snivý,
a Prahou rozechvěn, jsi zíral v těžké muce
ze síně nádherné v ten příkop zádumčivý!
Hned jelen znudil tě, jenž mih se v běhu prudce
kams v údol nejhlubší, když zařval lev kdes divý,
i tanec východní i nová píseň hudce,
hvězd nové zjevení a persické květ nivy.
Zda štěstí teď jsi blíž v svém hrobě mramorovém,
kdy světlem oltář plá, kdy pathetickým slovem
a gestem prorockým kněz líčí rájů krásy?
Hrad, parky, – zpustlo vše – i příkop Jelení.
A co snad štěstí je, to praví v mlčení
teď v sadu milenci nad květem sedmikrásy.