V tu jarní neděli, když hymnou vzletnou
s tebou se loučili pod zlatou kopulí,
ven z Prahy vyšel jsem... přes tichou Letnou
jsem zbloudil dumavě kams do polí.
Kraj byl tak proměněn, jak duše živé
v osadách zamlklých ani by nebylo,
ba i to slunce, občas zadumčivé,
v šat šedý mraků štít svůj halilo.
Mdlý chorobou, já vyčítal si zradu,
za rakví v proudech jít neměl jsem v těle sil –
a zřel jsem v úžasu, jak k Vyšehradu
i Vítské věže lev se obrátil...