Ve víru maškar, jenž vře v rozechvění,
a v bouři hříchů, jež vše rozbije,
u moře žití, kde se vášně pění,
jak odoláš, tak tichá ve svém snění,
má lilije?
Roj potvor, jež zvem’ lidmi, se tu honí,
z nich každý smrtným vínem spitý je,
v to hudba divoká jen hřmí a zvoní...
a na zem zdupána květ bílý kloní
v prach lilije.
Ó kdybych byl bůh velký, všemohoucí,
jenž vzdálen světa kdesi skrytý je,
hrom bouří nesměl by kol tebe tlouci,
v tvůj květ by snes’ se motýl lásky skvoucí,
má lilije!