Po každém jednání jak bouře potlesk zněl,
a bledý autor usmíval se blaženě,
dech teplé radosti mu celým tělem chvěl,
když herce viděl uklánět se na sceně...
Tak v slávě prchal čas. – Hle, výstup poslední! –
Tu obecenstvo odvracelo zvolna zrak
od sceny dojemné a jako nervosní
na sedadlech se začlo vrtět šumně tak.
A dámy ozdoby svých šatů rovnaly,
a dřív než na jevišti hra se skončila,
z parterru, balkonů jak proudů přívaly
se zdvihla elita, k dveřím se tísnila.
A herec pospíchal též chvatně s rolí svou,
byl mrzut, nečekal juž nikde potlesku. –
Divadlo děsilo svou jasnou prázdnotou
a krutě zívalo v pozlátka odlesku.