Po chvíli snění Eva začla číst ten román kouzelný, jenž hraje hudbou dum, – ach, Plojhara!... Leč sotva přečtla list, ji vzrušil kroků zvuk a živé řeči šum;
šli cestou lesní, skrytou v husté křoví, dva muži; poblíž Evy náhle stanuli a Evy nevidouce dále slovy niť rozhovoru bez ostychu vinuli.
„Mám zajištěno všecko hypothekou,“ děl prvý hlas; „je nedaleko den, kdy naši páni panský oděv svlekou, až jejich statek přijde na buben!
Pro pana lieutenanta si přišla včera hraběnka stará hezkou sumu vydlužit; já zprvu výmluva byl tisícerá, však na konec...“ Dál mluvil ještě Žid
a Evě studem krev se k srdci vehnala, když po hlase pachtýře statku poznala; týž děl: „Mně k smíchu je ta jejich nádhera! ti sloužící! ten krásný park a hrdý dům!
Jak v tento les, jejž brzo podtne sekera a jehož kmeny prodají se dřevařům, tak v jejich rodinu, tu rozmařilou, života ostří zatne se vší silou
a koruna jich hraběcí jak podťata s těch portálův a mříží klesne do bláta.“ A drzý smích se hlučně ozval lesem, zatím co Eva naslouchala s děsem,
jak hovořil hlas druhý, jenž jí nebyl znám: „To víte, kolego? Toť přece psal jsem vám, jak od Opery první tanečnice z hraběte ssaje retem pijavice,
a hrabě Karel miluje ji jako dítě a sleduje jak otrok nožek její stopy – nu ovšem, pokud v dluzích sám se neutopí! Ó, svůdna je ve vlašské krásy rozkvětu!
já nedávno jí viděl v novém baletu, v němž tanec závitkový v světel odlesku tak božsky tančila, že bouře potlesku ji vítala na sceně otevřené,
kam pršely jen květy drahocenné. Dlel hrabě Karel v loži, zsinalý, jsa žárliv na applausu přívaly, jež hnaly se jak bouře vášně hřmící
k té ženě krásné, tělem vítězící. – My víme však, jak končívá to drama: Ta lidská Venuše, ta božská žena, jej vyssaje a potom unavena,
po změně toužíc, odletí mu sama v jiného muže náruč dávno rozpjatou... A hraběti los smutný bude odplatou, až zví, že obdařen byl směšnou úlohou:
že ve frašce hrál s citem roli ubohou: kdes v hotelu si hlavu šílenou prožene kulí dobře mířenou. A svůdná kráska? – Bude dále plnit dům,
smrť hraběte si přičte ke svým triumfům!“ Po slovech těch se pohnul větru hebký dech a elegií táhlou zalkal ve stromech, a sosen koruny tak vážně kývaly,
jich šepty tajemné v řeč dumnou splývaly, jež přehlušila mužův hovor, žert a smích, tím proudem šumotu ve zvucích vlnivých. A Eva třásla se, povstavši zděšeně,
jak štíhlé břízy kmen ve větru jeseně, do duše vnikal jí zostřelý bolu hrot, jak by kdos v srdce každou chvilku jehlu vbod; šla churavě a chvějně strání k údolu,
jejž protínala cesta s řadou topolů... Ó, bylo klidno tam!... U zámku v sadu, na temném jezírku, v javorů chladu, dvě hrdé labutě si pluly zvolna, tiše
jak bílé, dívčí sny, jež plynou v stínů říše; před vjezdem do zámku v záhonech růže plály, a vodotrysky dva svou šumnou píseň hrály... Teď Eva s bázní probuzenou zřela všecko:
ten park, jímž běhávala jako bledé děcko, ten rybník hluboký, a plný leknínu, tak tiše dřímající stromů ve stínu, ten zámeček, tak vlídný, slunně usměvavý,
před jehož terrasou se vinul potok lkavý; posléze na kapli se oči zahleděly, kde kosti praotců ve kryptách práchnivěly... To vše teď ztratí! Půjde v nové žití!
I cítila, že vstříc jí plá dech cizí, a viděla, jak všechno kol se řítí, jak půda mládí pod nohou jí mizí. Den dražby blíží se... Žid poněmčilý
zakoupí statek jich ten starobylý, tu půdu, v níž jejího rodu kořeny tak ode dávna pevně byly vsazeny... Teď dlužno s bohem dát všem minulosti dnům
i budoucnosti nadějím a tichým snům! Tak přejdou dny, přelétnou kvapná léta, až jednou po zámečku bude veta, chod strojů bude pronikat tu vzduchem,
továrny komín bude k nebi chrlit dým, ten údol bude hemžiti se ruchem, pokřikem dozorcův a kvapem mravenčím; dělníků českých ochuzená kolonie
se bude dřít pod cizích pánů povelem, do srdce dětí jich pak cizí škola vlije jed odrodilství, jenž jim bude údělem; pán továrny, ten bohatnouti bude denně,
a jeho rodina mu zkvete utěšeně. Rod Evy zatím zmizí v proudech valných, ve vlnách žití špinavých a kalných...
Cookies on Poetry Cove